Rozmístění chirurgických týmu v poli vychází z předpokladu, že včasná chirurgická intervence snižuje počet úmrtí těžce zraněných. Vychází se z trimodální distribuce (3 fáze) úmrtí:

• Okamžitá úmrtí (50 %). Zranění umírají během několika minut od zranění
• Časná úmrtí (30 %). Zranění umírají během dvou až tří hodin od zranění, mohou být zachráněni chirurgickým zákrokem během „zlaté hodiny“ od okamžiku zranění.
• Pozdní úmrtí (20 %). Zranění umírají během dnu až týdnu od zranění zejména následkem infekce nebo multiorgánového selhání, které zahrnuje většinou tyto charakteristické projevy:

Zlatá hodina se stala klišé. Nepředstavuje absolutní čas (smrt není nevyhnutelná v případě provedení chirurgického zákroku v 61. minutě, ani není jisté přežití při zákroku v 59. minutě) ani nepočítá se specifickými situacemi, kde intervence je více či méně naléhavá (nezbytný průměrný čas k výkonu v případě pronikajícího poraněni srdce bude například kratší než jedna hodina). Tento koncept je jak idealistický, tak příliš zjednodušený, je to nicméně užitečný nástroj pro plánování a výcvik nebo alokaci zdrojů.

Pragmatickým rozšířením konceptu „zlaté hodiny“ pro vojenské prostředí je „pravidlo 1.-2.-4. hodiny“. Mělo by platit zejména jako nástroj k rozmístění zdravotnických zařízení v poli. Zahrnuje maximální přípustné časové limity s ohledem na omezené možnosti rozmístění sil (Operational Setting). Jeho použití by mělo zajistit dostupnost neodkladné péče specifickým podskupinám obětí tak, aby případů úmrtí a postižení bylo co nejméně. „Pravidlo 1.-2.-4. hodiny“ vyjadřuje potřebu:

• A: odborné resuscitace během první hodiny od zranění (první pomoc a BATLS)
• B: chirurgické intervence minimalizující následky zranění (Damage Control Surgery, DCS), je-li potřebná, během 2 hodin od zranění (DCS je chirurgická intervence k záchraně života nebo končetin, synonymy jsou chirurgická resuscitace, resuscitační chirurgie a zkrácená laparotomie)
• C: chirurgického výkonu během 4 hodin u zraněných s poraněním hlavy a během 6 hodin u všech ostatních.

Tento předpoklad je nyní překonán. Má se za to, že traumatická úmrtí mají spíše bimodální než trimodální distribuci s jedním vrcholem během první hodiny a druhým 24-48 hodin po zranění; důsledkem je to, že význam casné chirurgické intervence je pravděpodobně menší, než se původně předpokládalo, ale jistě platí, že intervence v první hodině je život zachraňující.

Prvních deset minut „zlaté hodiny“ se nazývá „platinových deset minut“, což zdůrazňuje význam rychlého přístupu a první pomoci. Většina úmrtí, která mohou být odvrácena, bude způsobena masivním zevním krvácením nebo v menší míře problémy s dýchacími cestami a dýcháním. Výcvik proto musí být zaměřen: 1. na získání vybraných dovedností všemi vojáky (Battlefield Casualty Drils -první pomoc formou svépomoci a vzájemné pomoci), 2. na kvalitní poskytování zdravotnického ošetření combat life savery a zdravotníky.

4. hodina z „pravidla 1.-2.-4. hodiny“ se vztahuje zejména ke zřejmé, na čase závislé letalite a morbidite jak akutního epidurálního, tak subdurálního krvácení. Významně lepší výsledek u akutního epidurálního krvácení lze očekávat, je-li intervence provedena do 90 minut od vzniku anizokorie. Sellig v roce 1981 publikoval pozorování, že letalita u akutního subdurálního krvácení je <30 % je-li operováno za <4 hodiny, a >90 % pokud je prodlení >4 hodiny. To bylo ve skupine 82 zraněných. Když tato studie byla opakována na 137 zraněných, nebyl zde vliv prodlení výkonu na výsledek. Přijatelným vysvětlením je, že většina akutních subdurálních krvácení je spojena s poškozením mozku, které určuje prognózu.

Současné směrnice operací NATO mají zajistit rozšířenou péci o zraněné, která zahrnuje i primární chirurgickou intervenci během jedné hodiny od zranění. Pokud to není proveditelné, muže být tato doba prodloužena na 2 hodiny pro DCS a 4 hodiny pro primární chirurgickou intervenci. Doktrína NATO zohledňuje „takové výjimečné podmínky, jako například operace námořních nebo speciálních jednotek“, kdy tyto směrnice nelze použít.

Rovnováha mezi časováním a klinickým rizikem muže být účinně shrnuta takto: „Všechna časová zdržení představují pro oběti klinické riziko. To je tím vetší, čím více jsou výše uvedené časové limity překročeny. Na velitelích je (podle doporučení jejich zdravotnického personálu) zvážit s ohledem na operační a další faktory, jsou-li tato rizika přípustná.“